Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.
realitka pro vaše životní situace
800 111 555
infolinka 7 dní v týdnu, 8:30 - 19:00 hodin
CS | EN
CS   |   EN

hudecek_01

Housle za trest mě přivedly až na světová pódia

Život zasvětil hudbě a koncertním podiím. První nástroj dostal v pěti letech, za trest, měl ho naučit disciplíně a zkrotit jeho nevyčerpatelný temperament. Dnes ho zná celý hudební svět. Mezi houslisty je Václav Hudeček (62) pojmem a jako pedagog předává zkušenosti i dalším generacím.

V pěti letech jste dostal housle za trest. Myslíte, že byste je dostal i kdybyste tenkrát nezlobil?
To bych je určitě nedostal. (smích) Tatínek byl povoláním veterinář a na housle hrál pouze pro vlastní potěšení. Řekl si, že když mám tolik energie, měl bych ji využít k něčemu prospěšnému. Zastával názor, že umět hrát na nějaký hudební nástroj a znát noty by měl člověk zrovna tak, jako umí číst a psát. A začal mě učit na housle.

Kolik hodin denně jste cvičil a jak často hrajete doma dnes?
Zpočátku asi hodinu denně, později prakticky veškerý volný čas – tak šest až osm hodin. Nyní cvičím každý den čtyři až pět hodin. Stále se učím nové věci a staré musím oprašovat. Kdybych denně netrénoval, nevydržel bych pravděpodobně ani celou dobu na podiu stát.
V patnácti letech vás slyšel hrát mistr David Oistrach, který vám předpověděl velkou budoucnost a začal vás učit. Vnímáte to jako štěstí?
David Oistrach patřil k největším hudebním osobnostem 20. století. Od začátků byl mým vzorem. Coby žáček hudební školy jsem s úctou vzhlížel k jeho fotografii, která visela na zdi učebny. Když jsem měl později možnost mistra v Londýně poznat, zahrát mu a slyšet z jeho úst slova chvály, měl jsem pocit, že je to vše pouhý sen, ze kterého se záhy probudím. Jaké obrovské štěstí mě potkalo, mi došlo až mnohem později.

Maximě patří velký dík za dar mistrovského nástroje

 

Měl jste někdy ambice hudbu skládat?
Jako každé dítě jsem se o to pokoušel. Myslím, že to dělají i děti, které na nic nehrají. Píšou básničky a někdy je i „zhudebňují“. Naštěstí jsem byl už v tomto věku dost sebekritický a včas jsem toho nechal. Když vám jde hraní na nástroj, neznamená to vůbec, že z vás bude automaticky i skladatel. Skládat samozřejmě může každý člověk, ale kdo to má potom poslouchat? (smích) Myslíte si, že dnešní zájem lidí o vážnou hudbu je menší oproti době třeba před dvaceti lety? Přestože média dělají vše proto, aby se o vážné muzice takřka nemluvilo a aby se moc nepropagovala, návštěvnost je podle mého názoru skvělá. Naše Svátky hudby v Praze, které organizujeme už 22 let, jsou kompletně vyprodané. I naše další aktivity nemají o posluchače nouzi. Je ale spousta pořadatelů, kteří se snaží udržet vážnou hudbu nad vodou, jenže se o nich moc neví a peníze na provoz shánějí po stokorunách.

hudecek_02

Václav Hudeček při úvodu koncertu

Máte vlastní Akademii, co vás vedlo k tomu ji založit?
Začalo to nejdříve „pouze“ houslovými kurzy v Kroměříži, po dvou letech jsme se přesunuli do Luhačovic a tam vznikla naše Akademie. Dnes po 17 letech existence Akademie oceňuji předvídavost mé ženy, která stála u jejího vzniku. Byl to její nápad, který vedl k rozhodnutí udělat něco pro mimořádně talentované děti, kterým pomáháme v začátku jejich kariéry. Nejlepší absolventi jsou vždy buď z neúplných rodin, z rodin s mnoha sourozenci, nebo z neexistující české „střední vrstvy“. Když si spočítáte, kolik finančních prostředků by rodina musela vynaložit na uspořádání koncertu svému talentovanému dítku v Rudolfinu, zakoupit mu mistrovský nástroj, smyčec atd. To jsou částky, o kterých se jim nemůže ani zdát. Takže od 3. ročníku Akademie vždy nejlepší účastník od nás dostane mistrovský nástroj postavený některým z našich předních Mistrů houslařů a druhý nejlepší obdrží mistrovský smyčec. Absolutní vítěz se mnou navíc absolvuje řadu koncertů po celé republice. Pro následující ročník věnovala vítězi mistrovský nástroj v hodnotě 100 000 Kč právě MAXIMA REALITY, za což jí patří velký dík. Jakých úspěchů vaši svěřenci dosáhli? Těší nás, že naši nejlepší nám dělají jen samou radost, vyhrávají soutěže a někteří už působí na nejprestižnějších místech. Bohužel čím dále více jich odchází působit dozahraničí, do Berlína, do Vídně. Ale co můžeme očekávat, když jim toho vlastní země mnoho nenabídneme.
Za Vašich začátků to bylo snadnější?
Každá doba má své klady i zápory a ne vždy jsou věci srovnatelné. Pro mě vše zásadně začalo v roce 1967. Československo v té době bylo na prvních stránkách novin nejen kvůli nadcházejícímu politickému „Pražskému jaru“. Úspěchy sklízely naše účasti na světových výstavách, náš film byl pojmem, hudba na světově srovnatelné úrovni. Když jsem se vrátil po úspěšném koncertu z Londýna, hned jsem dostal nabídku na koncert na mezinárodním hudebním festivalu Pražské Jaro. A to mně ještě nebylo ani celých 16 let! Šéf festivalového výboru pan Dr. Václav Holzknecht se nebál zařadit v podstatě ještě dítě na nejprestižnější festival a to rovnou na největší podium se špičkovým orchestrem, samozřejmě včetně rozhlasového a televizního přímého přenosu. Dovedete si něco podobného představit dnes?

Můžete nám prozradit něco více o svém bydlení?
V Praze máme byt, ale kvůli mému „hlučnému“ povolání jsme už dávno koupili domeček na Praze Východ, který jsme během let vlastně takřka zbourali a znovu postavili. Máme to místo rádi, jsou zde dobří sousedé a jsme zde šťastni.

Do jaké podoby jste si dům přestavěli? Stavěl jste si speciální místnost, kde hrajete?
Náš domeček je ze 30. let minulého století, chtěli jsme zachovat jeho vzhled, takže jsme v tomto ohledu žádné zásadní změny nedělali. Měli jsme obrovské štěstí, že místnosti v podkroví a přízemí jsou skvěle zvukově odizolované. Já pracuji nahoře, Eva v přízemí a vůbec se nerušíme.

Promítá se vaše profese i do vybavení interiéru?
Všude máme obrázky nejen s hudební tématikou, spousty CD a samozřejmě knihy, mezi nimiž je i jedna s mnoha Eviných „Sedmihlásek“, která je hudbou přímo prodchnutá.

Kde nejraději relaxujete?
Relaxujeme nejraději procházkami v přírodě a v bazénu, který zázračně pomáhá na bolavá houslistická záda.

Máte ve svých představách o bydlení ještě nějaký nesplněný sen?
Kdyby bylo u našeho domečku moře, tak to by vůbec nebylo špatné.

Podle čeho by jste si vybíral realitní kancelář při případném prodeji nemovitosti?
Asi bych si nejdříve prolistoval katalogy, abych zjistil jaké nemovitosti a za kolik prodávají. Dále by mě zajímalo, jak dlouho již fungují, pokusil bych se zjistit nějaké reference od jejich bývalých klientů a samozřejmě bych si i prohlédl, kteří lidé za realitkou stojí.

 

Václav Hudeček s manželkou Evou

hudecek_03

Další články čtěte ZDE

hudecek_magazin